XXXIX. „Nuž, tak jsme se shledali, druhové zas,

„Nuž, tak jsme se shledali, druhové zas,

Své vespolek pozdravy sobě jsme dali!

Ach! jak změnil nás všechny prchavý čas,

A co všecko minulé doby nám vzaly!

Té mladosti ohnivý pomizel květ,

A v žilách kdys bouřivých vyhasl vznět;

Ba ve zraku smutku lpí slzavé zjevy,

A rtové umlkli, z nichž plynuly zpěvy.

Ať při písni tedy ten obnoví lesk

Se mladosti žárné a lásky juž zniklé!

Tak zapudí vzpomínka stonavý stesk

A rozhárá srdce kdys blahu jen zvyklé!

I děvušky směvné ať zavíří hlas,

By v duši se rozkouzlil lásky ten čas,

Kde platilo víc smělé pocelování,

Než pocta a závratné slávy volání.“

A zahučí vířivý zpěv druhův všech

O minulém štěstí a o blahém smání:

Však brzo jej zatajil hluboký vzdech...

Ty vzkouzlené zjevy hned prchaly v hrání!

A vzpomínka zmírala jak svadlý květ,

Když převčasně sežehne léta jej vznět;

Tak sladce se roztála jako zář denní,

Když slunko se západem v noc temnou mění.