XXXIX. PO DOBYTÍ SIONU.

Král Zikmund jásá štěstím spit;

v němž Roháč, duše Táborův,

vzdor na odpor mu klad’.

A k vůdci Ptáčkovi děl král:

„Co v hradě, bij a rub,

buď dubí podrost vypleněn

a zkácen bujný dub!

Dub Roháč, zbojný Hronovec,

což věčně mám být štván?

Ať visí!...“ „Pane, z Dubé Jan

je korouhevní pán.

Svár nový vzplane, šetři jej...“

„Nač mně se čeho bát?

Jen zab ho, schytej jeho sběř

a znič všech padesát!

Leč ne, radš mi je pochytej,

ať žert má pražský lid,

co v hradě, všecko napořád

dám katu popravit.

Než, že je Roháč strýcem tvým,

chci laskav jemu být,

před národem však veškerým

mě musí odprosit.

A vyzradit mně musí též,

kdo tajně za ním jsou,

sic pána s chlapy pověsit

dám katem najednou.

Tak! A teď, Ptáčku s Orságem,

již přiveďte je sem;

snad budem nyní pokoj mít

a poklid v spánku svém!“

Byl Roháč z hradu vyveden,

strýc Ptáček sám ho ved’,

s ním Zelený i Výšek jat

i Martin Prostředek.

A bojovníků padesát

k nim připoutáno jest,

vše šat má s rudým kalichem,

vše zaťatou má pěst.

„Kam?“ ptal se vzdorně z Dubé Jan,

„mě vést chceš a můj lid?“

„Kam král chce!“ Ptáček odvětil,

„mír touží mít a klid.

Chce najednou vás popravit;

leč tobě vyjde vstříc,

když vykonáš, co poradím

já pokrevní tvůj strýc.

Tam čeká, pokoř se mu vděk,

vznes prosbu k němu, spěš;

tvé druhy vezme mistr kat,

ty smrti unikneš!“

„Mám tygrovi se pokořit?

mám k sani vznésti zrak?“

A Roháč okem zajiskřil

jak bleskem bouřný mrak.

„A bratříky mám opustit

a odprosit ho? Ej,

mé matky jsi-li rodný brat,

radš zrak mi vypíchej!

Já s druhy družně obcoval

a družně kalich pil

a družně s nimi modlil se

a družně vrahy bil.

Jsem s nimi jat i upoután,

tož s nimi chci též mřít,

leč na tu sedmihlavou saň

ni chvilku nechci zřít!“

„Slyš! Vzpamatuj se, strýče, viz,

král kráčí k tobě sám

a ruku dává...“ „Sani té

já ruky nepodám!

Jeť špinavější rabů všech;

hnalť Zoula hladu hněv,

an pouze míšky lidem bral,

král drak však pil jim krev!“

„Nuž, nech si ruky,“ vece král,

„jen jedno se mnou sděl:

kdo k činům na mne bojovným

tě vzdorně naváděl?“

„Mě nutil k tomu Pán a Bůh

a srdce mé a duch

a každá krůpěj krve mé

a všechen citu vzruch!

Pryč, pryč!“... A v hněvu plivl Jan,

král vztekem v tváři zbled’:

„Tož šibenici za Prahou

dám postavit ti hned!

Dál, chutě, k Praze všechen voj,

a zbojce doprostřed!“

A spoutaného v řetězech

kat Jana z Dubé ved’.

A za Janem ved’ jeho lid,

vše skuto do želez;

šli mužně, píseň nábožnou

pěl Prostředek jim kněz.

A do Prahy když přišli, hned

soud náhlý držel král:

„Pros!“ kázal Janu, „čeká kat!“

Leč Roháč mlče stál.

„Když neslyšíš, tak uvidíš!“

A Zikmund katu kýv’...

Jan z Dubé zaškaredil tvář

a králi ve tvář pliv’.

A zvolal: „Věru, čekám smrt,

jen od tebe již v dál...“

„Ej, čekáš-li ji, posečkám!“

křik’ pomstou zlícen král.

„Spěš, mistře, dej ho na skřipec,

by krotším rab se stal,

a řádně natáhni mu hnát

a řádně boky pal.

Tam, na radnici Duba veď!

Co kážu, v ráz se staň –

však zkrotne Roháč rohatý,

sám dohlédnu si naň.

Rád chvilku se s ním pobavím,

snad pomohu ti též,

vždyť proměnit chtěl všecku zem

svých lotrů na peleš!“

A v mučírně jsou Jan i král –

v žár topena je pec –

a kladkami je vyzvednut

Jan z Dubé na skřipec!

A Zikmund volá: „Nu, teď mluv,

kdo s tebou v spolku byl,

kdo střelivo a kusy dal

a kdo ti záda kryl?

Kdo víno tobě dovážel

a kouzlo pekla v něm,

kdo tajnou chodbou sionskou

na rabský chodil sněm?

Kdy belzebub k vám přilétal

a zbraně s jedy kul,

a kolik schytali jste žen...?“

A král si ruce mnul.

Jan mlčel, rozlítil se král:

„Hej, víc buď natažen,

víc o píď... tak! Co říkáš teď?...“

leč Roháč odpliv’ jen.

A nemluví a nevzdychá,

nechť biřic pálí jej,

a vždy, když odpověď chtěl král,

vždy pliv’ mu v obličej.

Chyt’ Zikmund smolnou pochodeň

a zžeh’ ji v jeden skok

a mučenému rozlícen

sám levý pálí bok.

A zas a zas: „Nuž, vyzradíš,

chceš být-li ještě živ...?“

Leč mlčí Jan a nemluví,

jen v obličej mu pliv’.

Vztek zalomcoval Zikmundem:

„Tož, dál jen vzdorně trop;

však změkneš!...“ Hoj, tu mučenec

mu do smolnice kop’.

A kopl zas — a žhavý kus

kles’ na královský šat –

král v spánku vzdech’, leč neprocit’

v snů žhavých loktech jat. –

A se skřipce – ó, jaký’ div! –

prost svazů Roháč stoup’

a mlčky krále za týl lap’

a v smíchu u výš shoup’.

A k vědomí než přišel král,

zrak poule sem i tam,

již na skřipec je natažen,

by připálen byl sám,

Vše vyměněno pojednou.

Co děje se to as?

Chce volat, vytřeštěn je zrak,

a v hrdle vázne hlas.

Jan zžehá smolnou pochodeň

a volá: „Chutě již,

sem, lide, ryšavou ať saň,

než scípne, uvidíš!“

A do mučírny spěchá lid,

až těsno tady všem,

šat režný zdoben na prsou

je rudým kalichem.

Týž šat má také mistr kat,

týž šat má také Jan,

a každý nítí pochodeň

o rudý pece plan.

„Nuž, zžehnem draka,“ volá Jan,

„ty, mistře, již se kliď!

Já s lidem natáhnu ho sám

o dvojnásobnou píď.

Pak podpálím ho od nohou,

jak od něho jsem zhlíd’,

až k srdci vnikne plamen můj,

pak bude v Čechách klid.“

I natáh’ skřipec – úpěl král –

i natáh’ krále zas

a od palce ho podpálil,

král ohněm vyšleh’ v ráz.

Jak hrozná hořel pochodeň –

Jan smál se, smál se lid:

„Jen hoř; hoř tělem, duší hoř,

pak bude v Čechách klid.“

Vzkřik’ Zikmund – bděl, a lékař děl:

„Ká, pane, rve tě věc?“

„Ten oheň v noze mé, ten žár –

hleď dole na palec!...“

A lékař nohu ohledal...

„Zlá, pane, zlá to zvěst –

ta v palci bolest horoucí,

žel, „pekel oheň“ jest.

Dám úlevy...“ A když ji dal,

sláb v stonech usnul král;

leč klidu přece nedoznal

a jako v ohni spal.

A z tůně časů minulých

do jemných lože plen

zas svaly ramen příšerných

stáh’ hrozný polyp: sen...