XXXIX. Sníh!

Chumelí se,

my jako dva vločky

letíme nebem,

letíme slunci vstříc,

lesknem se, –

ty víc.

Van větrů výše nás zdvih,

já jen se mih’

a přitulil se k tobě;

létli jsme spolu,

běda, roztálas v té době,

jak slza sletělas dolů.

Mne žhavý pojal žal,

já za tebou jsem se dal

hned silou prudkou,

leč našel jsem tě na zemi

pokrytou dýmu sazemi

ledovou, sutkou!