XXXIX. Vám, co bdíte v Pánu, já hříšná Smrt,

Vám, co bdíte v Pánu, já hříšná Smrt,

– svět trápí mě výčitek hnětem –

hřích kajicně vyznávám, že vinna jsem,

ač jen jako bekyně chodím světem

pod kápí rubáše, u pasu s růžencem

z nedochůdčat kostiček stlelých,

aby mne nevídalo oko pátravé

ni za dnů, ni za nocí bdělých.

Bab modlen zvykem nesvádím vinu

na tenhle rozbrojný, neřestný svět, –

má vina, má vina... V slzách vám plynu,

líto mi vašich i vlastních mých běd.

Vám-li radostno z Vašich květů a jar,

mně líto, že chodím je kosit,

a koho vám líto jest na lůžku mar,

vám je ráda pomáhám do jam nosit,

a věřte, nevěřte, nejvíce líto mi,

že Vám těžko, těžko se zmírá,

že trudně umlknou poslední vzdechy úst,

ať život nad vámi křivdou hýrá.

A marno vás těšit! Býl těžko se pleje,

květ zrá-li již u věčný, nesmrtný zdar, –

ta věčnosti hymna těžko se pěje,

když requiem vzlyká časnosti zmar.