XXXIX. VÍDEŇSKÝM PŘÁTELŮM

Je jasno již – vy v dobách minulých

jste zvávali mě ke svým večerům

a kroužkům svým jste představili mě:

– M., Böhmens Dichter, Autor Magdalenas,

auch über Rom hat er verfasst ein Buch –

a když se pleše vaše skláněly

nad výkladem mým o mém národě,

o jeho dějích, jeho utrpení,

o křivdách, věky na něm páchaných –

a když jsem vznášel těžké žaloby

za pošlapanou svoji otčinu,

k nimž kývali jste všichni hlavami

a souhlasili v přísných odsudcích –

a když se dcerky vaše přihnaly

s grácií úsměvů a s památníkem –

Já myslíval: Hle, zřejmý obrat tu,

v těch lepších hlavách už se rozjasňuje

(a vaše hlavy ovšem mínil jsem),

je možno žíti s nimi, vedle nich,

neb roste v nich, co tak rád jmenuji

budoucí člověk, dobrý Evropan – – –

teď jasno, blahosklonní přátelé!

Ta válka smyla s duší líčidla

a já jsem poznal staré sobkyně...

A proč že si mě takto zvávali?

Syn domovníka, dítě ulice

byl chudým tátou poslán na studie

a celý dům se tomu ušklíbal.

Pan domácí řek: Vida, domovník,

kluk studovat má, zřejmo, že se jim

v tom našem domě špatně nevede.

A partaj ta a ona čekala,

až praskne vše, a hoch ten vrátí se

a na tátových ztroskotaných snech

si postaví zas prostý verpánek

či jiné řemeslo. Hoch rost a rost

a studoval. A za čas uznali,

že způsoby má, slušný zevnějšek,

ba, slečna domácích, jež střetla se

s ním na ulici, přesvědčena byla,

že možno pozvat jej, až budou mít

svůj den. I zvali jej a líbil se.

Až začal otec jeho domovník

ve sběhu náhlém věcí velikých

svůj velký proces vésti o dědictví,

jenž ohrozit prý mohl celý dům,

ba, dokonce i zájmy životní

domácích pánů – Konec, konec byl.

A mladík byl zas děckem nuzoty,

syn domovníkův, nárok nestoudný,

a viděl zlobyplné pohledy

a slova slýchal zlá a nenávistná –

a tak je jasno, milí přátelé.

Hlas krve vaší náhle zavolal

tím starým tonem, o němž mínil jsem,

že zapomenut vámi nadobro,

jak zapomenout chtěli jsme i my.

Ne, není možným pokoj ani smír,

ne soužití, ne shoda sousedská:

vám pýcha bezdůvodná, zloba duše,

slepota ducha, tvrdá tradice

a planost činů nikdy nedovolí,

žít rovný s rovným. A my známe vás

a známe sebe. Všude jasno již.