XXXIX. Za řekou, ve skalách, někdo se divoce smál.

Za řekou, ve skalách, někdo se divoce smál.

Tesknila bázlivá noc, kdy se juž rozední,

děsivý stín když mlhami v dálku se bral –

duše tvé stín, v krajiny polední!

Pomalu sneslo se ticho do zapadlých, bílých skal.

Pomalu únavný déšť se ze mraků na zemi lil...

Za řekou vítr když tesknou svou písničku lkal,

a já sám, opuštěn, v krajině podivné zbyl.