XXXIX. Zšeřilo se. A tu náhle jsem Tě zřela –

Zšeřilo se. A tu náhle jsem Tě zřela –

přede mnou Jsi stál... Ty? Pouhý stín to byl?

Moje duše ztichla, ústa oněměla,

nenesly mne nohy, pozbyla jsem sil.

Pozdravil Jsi. Co Ti říc’, jsem nevěděla.

Zřela jsem Tě jen – ó, slasti těchto chvil!

Zbledla jsem a náhlou úzkostí se chvěla –

kterak skrýt svůj zmatek, bys jej nespatřil?

Mlčky Jsi se na mne díval – a v Tvém oku

paprsek svit zlatý – utkvěl na Tvých rtech –

potom dál Jsi šel – a ohlas Tvojich kroků

jako srdce zvonů zvučel v mojí duši,

vzdaloval se, slábl, vyzněl jako vzdech –

tiché touhy vstaly – zda Tvá duše tuší?