XXXV. Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje,

Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje,

zachvěly se struny, jakby zplakaly...

Tón se chvíli třásl – a pak do pokoje

ticho velké vešlo... smutky vyvstaly.

Soumrak spustil dolů černá křídla svoje,

na jezero tiché, sešel se skály...

vzduchem zavířily netopýří roje,

ponuře se ze tmy sovy ozvaly.

Ztrhaly se struny – píseň náhle ztichla...

zachvělo se srdce – proč – rci, duše má?

Jaký bol Tě tíží, proč Jsi teskně vzdychla?

Tu má duše dí mi: „pro nás lásky není –

osud jen si zahrál s námi oběma –

květ, jenž pro nás vykvet, zve se: utrpení!“