XXXV. Když kolem sebe hledím, vždy se ptám,

Když kolem sebe hledím, vždy se ptám,

co tady chci? To místo jiného je.

Čas, abych šla. To mluvil osud sám,

je slabé tělo moje, konec boje.

Jsem dávno mrtva. V očích zhasl plam,

a srdce ztichlo, plné nepokoje.

Že dýchám ještě? To je pouhý klam,

jen plápol svíce, zhasíná již moje.

A Ty, má snivá duše, doufáš stále?

Když nemohl mi život nic již dát,

a každá radost vyzněla tu v žale.

Vše zradilo mne, víra oklamala,

a každý květ jsem zřela umírat,

když lásku svou jsem v hrobě pochovala.