XXXV. Když zmizí všecka rozkoš žití,

Když zmizí všecka rozkoš žití,

A mladosť v žalu pomije:

Přec upomínkou bujné kvítí

Se v srdci svadlém rozvije.

Ty slzy, jež se z oka řinou,

Vysychne její sladký dech,

A dávno zašlé slasti plynou

Kol duše v čarných půvabech.

Tu lásky čas se opět sživí

A žárnou rozkoš kouzlí zpět,

Jak v spánku obraz zlatomživý,

Jejž vzloudí miloslastný vznět.

Však srdce žalem jednou svadlé

Nevzkřísí více přelud ten:

Ty krásné zjevy ach! zapadlé

Jsouť milostnou snův hříčkou jen.

Než ať v mém srdci plném vzdechů

Víc nebouří ten jarý tluk:

Přec v prsou – v tichém hrobě – těchu

Vždy vzkouzlí sladké písně zvuk:

Tak jako vůně dyšné kvítí,

Byť žárem navždy shynulo,

Přec zápach milý z lůna nítí,

I když juž jaro minulo.