XXXV. Má duše teple naladěna,

Má duše teple naladěna,

jak jarní den, tak ve průhledno,

a zdá se mi, že ta má duše

a jarní den jsou jako jedno.

Jako by ve mně vyzváněli,

přede mnou květ v každičkou stopu,

má hlava jako ze skřivánků

a dovejskne až k nebes stropu.

Svět ještě jednou mně tak velký,

a přec ho svírám do náruče,

mé srdce více není srdcem –

to místo něho slavík tluče.

A všude jako vykropeno,

tak zleštěno a v blahém puku –

kde měl jsem duši, mám jen radost,

ta v písni spěchá do souzvuku.