XXXV. Měsíčná noc.

Topol tyčí svou hlavu,

stín jeho chytá se skály;

skála se stále krčí,

bojí se měsíční záře,

mechem si zakrývá tvář.

Hladové hajného děti

hledí na skálu z okna,

smějí se,

jsou plny radosti,

že měsíc stříbro jim metá

na prázdný dubový stůl.

Světélka v močále tančí.