XXXV. NOVÁ ZEMĚ.

Kraj líbezný, v něm do nebes

ční šedí starci hor,

jich na úpatí popěvkem

zní ptactva rozhovor.

Dech Vesnin kvítím zdobil luh,

a její žezla skvost

klesť dříve suchou zaměnil

na bujný letorost.

Kraj cizí, králi ve snu však

jak dávno by jej znal

a po květnatých sklonech hor

s dum tíhou pospíchal.

Chtíč krutý rve mu s plecem leb;

tam oněch vrchů výš

je země netušených krás,

jí rozmnožit chce říš.

Jí chce a musí panovat,

ji zřít chce ještě dnes,

a kdyby strží skalnatou

měl stoupat do nebes.

Leč nejde pyšný Zikmund sám,

s ním kráčí v ručí chvat

stín krvavý – však není stín,

leč královský je kat.

On ví, kam nohu šine král,

tam vezdy práce dost,

vždyť českou víru, mrav a řeč

vzal navždy v nemilost.

V tom z dálky vzdušných pěvců pluk

se vznáší králi vstříc

a tepe líce, sloní zrak

a množí se vždy víc.

A křičí: „Smělče, co zde chceš?

ty pahorky nám nech,

vše, na co zříš a kudy jdeš,

vše mře a hyne v spěch!“

„Mně bránit chcete?“ volá král,

„sem, bratře kate, spěš,

snad sekery své blýskáním

ty pěvce zaženeš!

Jich drze dotíravý zpěv

mně ruší mysli klid;

tak zrovna v polích před bitvou

ten český zpívá lid.“

Chyt’ širočinu s beder kat

a do ptáků jí met’:

mrak ptáků zúpěl, zakvílel

a výše dal se v let.

Leč topor za nimi se nes’

a jako blesk se mih’. . .

a na sta k nohám královým

hlav padlo zbrocených.

I zachechtal se děsný král:

„Jsou zkroceni, jak zříš!

Ted bez překážek k cíli zas,

teď bez odporu výš!“

A šli... Tu sokol zaklektal:

„Co chceš v té skrýši hor?

Sem, sokolíci, v naší říš

se rudý vtírá mor!“

A na ten povel v ráz se zmoh’

šum křídel, hlasů zvuk,

a jako mračno před králem

je družných ptáků pluk.

V jich klektu slyší děsný král:

„Pryč, zrádce! Co zde chceš?

Tvým trůnem špalek popravák

a vírou tvou je lež.

Z nás každý zprvu pěvcem byl

hor na úpatí, věz,

leč v sokola se proměnil,

čím smělej’ výš jsi lez’.

Sem nesmíš, pryč!“ „No, uvidím!

Hoj, bratře kate, spěš,

ať přiostřenou sekerou

v ráz zkrotne ona spřež!“

A mistr topor vymrštil

v ten sokolíků dav,

i padlo k nohám královým

sta zkrvácených hlav.

A přes ně dále spěchá král:

„Tak každý zničím vzdor,

ej, chci a musím kralovat

v tom ráji prostřed hor!“

A dále spěchá – za ním kat –

a opojen zří kol,

leč stane zas, by udiven

zřel orlů na chomol.

A shůry volá orlí sbor:

„Hoj, vrať se, dravče, vrať,

vždyť, kudy kráčíš, větrá stráň

a krví rudne trať.

Z nás každý sokolem byl dřív,

než hlavu jsi nám srub’,

teď královským se orlem stal

a čeká na tvůj trup.

Pryč, prchni, ne-li, běda! Dřív

než v rajskou vkročíš zem,

tvůj měkký mozek ve spárech

kraj světa roznesem’!“

Král hněviv volá: „Mistře, slyš!

Tu děsnou orlů změť

svou širočinou popravní

mně ku pomoci met’!“

A mistr mrštil sekerou,

že strachem sténal vzduch;

sta rudých padlo v cestu hlav

a klekt a chomol tuch’.

A znova Zikmund tužil hnát

a rovnal kleslý týl,

by v toužně ždaný Kanaán

svou ďáblí patu vryl.

Noc vyšla chodcům na ústret,

s ní průvodný mlh tém,

a šedou přizdobil jí skráň

hvězd skvostný diadém.

„Noc vážně vítá nás,“ dí král,

„leč umdlen jsem, ba chor;

což nestaneme, nevyjdem

z těch zachmuřených hor?“

„Ej, u cíle jsme, pohleď jen“ – –

král vykřikl a kles’,

kat zlekaného ulapil

a na balvan ho nes’.

Co Zikmund viděl, není ráj,

ni země čarných zdob,

leč hluboký a široký

a nedohledný hrob.

Veň strachem sevřen třesoucím

zří ulekaný král:

tam na dně jeho veliký

zjev bílé ženy stál.

A na krále zjev hovořil:

„Hle, syn můj – ne, můj kat –

po šestnácterých horách dnes

sem přišel navždy spat.

Po šestnácteru hrozných let

sem hnal ho záští sup,

by pěvcům mým, mým sokolům,

mým orlům hlavy srub’.

Jsem vlast! Nuž mrtví spěšte sem,

jeť ryšavá zde saň,

kdos padl pěvcem, sokolem,

kdos orlem padl, vstaň!

Vstaň! k životu já otvírám –

ti klín svůj – dospěl čas!“

A z hloubky hrobů v šíř i dál

lid vstává zas a zas.

Vše křídla má, a výš a výš

vlast, matku vznáší svou,

pruh rudý na jich hrdle zřít,

kruh zlatý nad hlavou. –

Tím ustrašen a udiven

král s balvanu se zved’;

chce prchnout; kam? Jak spoután jest

a vysílen a bled.

Prst pod nohou mu klesá níž,

král hrůzou chlad’ a vad’,

až v opuštěný duchy hrob

jak zrnko písku pad’.

Co mít chtěl, po čem v touze mřel,

vše ztratil navždy již,

strach úzkostný mu zježil vlas,

hrob hloubil se vždy níž.

Čím král víc v zem se propadal,

tím dusnějším byl vzduch,

a výše s břitkou sekerou

stál šklebící se druh.

„Ó pomoz!“ zalkal těžce král.

V hrob nachýlil se kat:

„Zde ruka má, vždyť bratru přec

být pomocen má brat.“

Ven z hrobu krále vyprostil:

„Zda víš, proč jsem tě zdvih’?

Bez krále kat, bez kata král

jsou loutky dětem v smích!“

A líbá druha: „Bratře můj!“

i líbá zas a zas...

„Pryč,“ úpí Zikmund, „nech mě, pryč,

pryč, vždyť mi zlámeš vaz!

Dost, neobjímej, nech mě!“ Vzkřik’.

a zachvěl se a bděl:

„Pryč, pryč!“ „Já, pane, lékař jsem!“

„Tak? jiným jsem tě mněl!

Ten krk můj svírán s obou stran

jak kdyby v oku byl!“

Výš’ lékař podušku mu dal

a léku, aby pil.

Spal – obrátil se v loži král,

až snění hrozný svod

zas pomstou otrávený šíp

mu v dravčí srdce vbod’.