XXXV O kvěť, o kvěť mi, růže,

O kvěť, o kvěť mi, růže,

až do pozdního léta,

nežli odejdu navždy

do dalekého světa.

Do dalekého světa,

víc nevrátím se domů;

k čemu se taky vracet –

vždyť nebudu mít komu.