XXXV. PANU FRANTIŠKU SKALÍKOVI, kaplanu v Dobromělicích na Hané, na Moravě.

Aj, koho mocně neláká

zjev bratra, Čecha-Slováka?

Ten pružný chod a jarý duch,

ten jeho pro zpěv jemný sluch!

Ten v měkké písni divný bol,

jenž jímá každé srdce kol;

zpěv bolný jeví trud a žal,

v němž Slovan stojí a vždy stál!

Ten bleskorychlý řízný vtip

se dotýká nás jako šíp!

Ta mužná, pevná statečnost,

jíž nepodvrátí žádná zlost!

Ta pro vlast, Církev odvaha,

ji nižádný sok nezmahá!

Čech-Slovák věru krásný zjev,

on pro Boha dá i svou krev!

Co Pán Bůh kmenu Tvému dal,

Tys hojnou měrou z něho vzal!

Jak sladce plyne přes Tvůj ret

Tvé měkké mluvy pravý med;

a Tvá-li píseň zajásá,

hned každým nitrem otřásá.

To roztomilé péro Tvé

nás k sobě volá, vlídně zve.

Kde jazyk český slavně zní,

tam chválené Tvé jméno ční!

Ó, Bratře, dlouho šťastně žij,

Své jméno v duše přátel ryj!