XXXV. Pod horou tam dolem květným

Pod horou tam dolem květným

Teče zakalená voda:

Škoda tebe, moje milá,

Nastokráte tebe škoda.

Když jsem já k vám chodívával

Na ty hlučné panské mlýny:

Vždycky jsi mne přivítala,

Naproti šla do roviny.

A než z vojny jsem se vrátil,

S jinými’s ty chodívala;

Nikdy’s večer tam na lávce

Po mně v lásce nezalkala.

Já když jsem na hlídce stával

V bouřné noci u tábora:

Vždy jsem smutně domů toužil,

Kde je hlučná Kútna Hora.

Co já jsem se navzpomínal,

Jsi-li věrna, to ví nebe;

Když jsi spala ve snách zlatých,

Modlitbou jsem žehnal tebe.

Když jsem však teď k mlejnům spěchal,

Oko mé tě nevidělo;

Že’s mně naproti víc nešla,

Jak mně srdce zabolelo!

A ty milé, panské mlejny

Juž tak mocně nehučely;

Více vlny na ty kola

Tak vesele neběžely.

Vstoupiv ve dvůr známý

Síní do domu jsem těkal:

Tu mne Lapan více neznal,

Jako na cizince štěkal.

Jak jsem kvapil přes ty schůdky

Do komůrky, do té tiché:

Ty’s tam více neseděla...

Mé naděje byly liché.

Provdala se’s ach! jinému,

Nevede se tuze mile:

Kéž bych z těchto krajův smutných

Daleko byl mnohé míle...

Pod horou tam dolem teče

Slzou pokalená voda;

Srdce bolí pro mou milou:

Nastokráte je jí škoda.