XXXV. Poslyš děvo, co se mi to

Poslyš děvo, co se mi to

Za včerejší noci zdálo!

S tebou byl jsem v společnosti –

A tam na fanty se hrálo.

Jaký div pak, tvůj že pohled

Pomátl mi ve hře hlavu,

A já lecco za své chyby

Dáti musel ve zástavu.

„Co ten fant má v této ruce?“

„„Aby světem žebrat chodil!““

Křikl někdo; a již vstříce

Sběrač fantů můj mi hodil.

Štěstí, že v té společnosti

Také moje Musa hrala:

Ji i hned jsem za to žádal,

By mně ve hře průvod dala.

Ona – teď to říci mohu –

Srdci mému rozuměla:

Nebo u všech dívek pro mne

Vždy jen sousto chleba chtěla.

Když pak u tebe jsme dívko

Zastavili svoji chůzi,

– Za to vděčně musím chválit

Dobrý takt mé milé Musy –

Ona prála: Prosím, prosím,

Naši milou, hodnou Nynku

Pro sebe o kousek chleba,

Pro toho zde – o hubinku.

A když já už vzíti hodlal

Onu sladkou almužničku,

Aby šlak to! – probudím se

Z rozkošného toho sníčku....

Dívko milá! dokonejme

Za dne onu hezkou hříčku:

Zas tu stojím, abych prosil

Přerušenou o hubičku.