XXXV. Rolník a učitel.

Jsme oba rozsévači na národa roli:

Ty, rolníče, ty zrní svěřuješ své líše,

a učitel je vkládá v duše lůno tiše,

ať osud, čas pak pomůže mu, jak chce koli.

l přijde bouře, řádí, ničí ve svévoli,

mráz udeří a spálí a zas slunce dýše

a sémě sílí, roste, stéblo žene výše

a kvete, plody dá, že radosť prodlíť v poli.

Však rozhněvané nebe také někdy sýlá

krup zhoubu děsnou, že se bolem srdce svírá

a nepomáhá nic tvá modlitba a síla.

A přijde člověk ďábel, nahlédne ti v školu,

že duše teskní, klesá naděje a víra:

Ó rolníče, pojď, ruku podejme si spolu!