XXXV. Ruka Boží do oblaků

Ruka Boží do oblaků

Valašský kraj zavinula,

poprve když z temných mraků

ku zemi se v lásce pnula.

Před andělů hvězdným zrakem,

před serafů svatou lící

Bůh jej ztajil za oblakem

jako hvězdu večernici.

Bál se, že by nebe zlaté

nebešťané opouštěli,

kdyby jenom jedenkráte

kraj ten bez závoje zřeli.

O tu perlu vzácných třpytů,

že by oloupili zemi,

a pak zhůru ku blankytu

odnesli ji perutěmi.

Aneb prchli z hvězdných stanů

k nám –, dvůr Boží byl by pustý...

proto jej jak krásnou pannu

ztajil v mraků závoj hustý.