XXXV. SLINA. (I.)

U rabbiho nohou tři hodiny dlela,

jak med, jako hudba jeho slova zněla.

Poslouchala stále, nevěděla ani,

že se večer s tmavou perutí již sklání,

že muž netrpěliv na večeři čeká,

tříská vraty, laje, bouří a se vzteká.

Zato více v duši divila se tomu,

konečně když přišla opozděná domů.

„Táhni ku rabbimu!“ křičel v zlosti divé,

„ale domů chceš-li, nesmíš přijít dříve,

pokud bysi tomu žen a mužů svůdci,

mého domácího klidu zlému škůdci,

třikrát nenaplila mezi drzé oči!“

Vstala, závoj vzala a již z domu kročí.