XXXV. SLINA. (II.)

Co má dělat nyní? Ani nevěděla,

ve dne v noci blíže synagogy dlela,

na prahu tam stála, práh se přejít bála,

bála se a svého srdce jen se ptala.

A když v synagogu hrnuly se davy,

vklouzla mezi husté, kučeravé hlavy.

Naslouchala mistru, opojení pila,

ví, že tomu nikdy v tvář by nenaplila.

Jaká vroucnost zbožná, jaká smírná něha

z těchto očí kmeta divuplně šlehá!

Kterak do těch vrásek plných hlubých stínů

metnout nečistou má úst svých kalnou slinu?

Kterak tyto oči, andělé z nichž kynou,

tyto svaté oči potřísnit má slinou?

Ale domů nesmí, pokud nenaplije:

a tak skoro stále na ulici žije,

u chudiny stolu sousto sebere si,

na rabbiho čeká v koutku ulic kdesi,

chví se celým tělem zříc ty pejsy šedé...

Jehovo! V tvář toho naplít nedovede!