XXXV. SLINA. (III.)

Rabbi delší dobu všim’ si již té ženy,

všiml si i každé v jejím zjevu změny,

v sedraném jak šatě jako stín se plouží,

v zimnici jak oko stále v jeho hrouží,

první v synagoze, poslední z ní kráčí

a se často chvěje v křečovitém pláči.

Co jen chce ta žena? Co ji hněte, trudí?

Jistě tajemství as nosí jakés v hrudi,

spánky její žloutnou, líčko tratí krásu,

oči vysýchají, šedne eben vlasů.

Třikrát se jí zeptal láskyplně, vlídně,

třikrát zavrtěla hlavou v odvet klidně,

vyšla ven, dnů pár ji neuviděl více,

a když přišla, měla ještě bledší líce.