XXXV. SLINA. (V.)

Bylo po kázání; šer již venku vzrůstal,

rabbi Meïr sám s ženou v modlitebně zůstal,

zastavil ji náhle, pryč když jíti chtěla,

kterak byla bledá, jak se celá chvěla!

„Prosbu dnes mám k tobě, neduh zlý mne mučí,

prostředek znám jeden, kabbala jej učí,

kdybys chtěla třikrát naplíti mi v oči,

mine prudký zánět, jak je slina smočí,

mine prudký zánět, žířivý a velký,

musí však být slin z retů trpitelky.

A ty trpíš příliš a jsi dítě skromné,

učiň mi to k vůli, udělej to pro mne!“

Schýlil se k ní tiše, nastavil jí tváři,

z které odevzdanost i pokora září,

schýlil se k ní sladce, nastavil jí oči:

„Prosím, zornice mé ať tvá slina smočí!“

Třikrát vzepjala se, třikrát klesla zpátky,

ó jak plivnouti má v obličej ten sladký!

Třikrát nazvedla se vůlí svojí celou,

blížíc k jeho šedé svoji hlavu ztmělou.

Třikrát couvla zase: „Nikdy, nikdy, pane!“

„Udělej to, ženo, ať se div ten stane,

slina trpitelky bude jak dech růží,

ty se vrátíš klidně domů k svému muži!“

„Ty víš?“ divě vzkřikla... skráň mu uchopila,

však vtom její slinu jeho ústa vpila,

slzy jejich stekly, kterak se k ní shýbal,

zdali ucítila, jak ji v čelo líbal?