XXXV. V zříceninách.

Slunce se kloní.

Zbytkem síly

opírá se

v prázdné okno,

u něhož stojím.

Valem se stmívá,

les šumí,

občas s věže

padá kámen.

Šero,

vše usnulo –

mlčení. –

Hle,

u paty věže

kmet klíčník

otvírá vrata.

Z vrat vystupuje

svatební průvod.

Pyšně si vykračují.

Pohádka.

Či pověst oživlá?

Hudba zní,

lid výská.

Kývají mně;

„Pojď s námi,

nespi!“

Divím se,

pospíchám dolů,

procitám,

všecko je pryč,

ticho.

Nevidět nic.

Slyším jen z dálky

zvuk pastevcovy píšťaly

a za sebou

pád kamenů

s věže.