XXXV. Větřík, jak když panna dýchne,

Větřík, jak když panna dýchne,

neobjímá, dotkne se,

a já se mu vrhnu v náruč,

ať mne kam chce zanese.

A my lítnem háje lemem,

jenž se v rosu obléká,

a my pijem jeho písně,

jež nás zvou už z daleka.

A my lítnem do osení,

jež se šeptmo rozvlní,

a my pijem jeho vůni,

až nám srdce naplní.

A my lítnem k růže keřům,

když jim puknou poupata,

a my pijem jejich lásku,

až nám duše ohřáta.

A my lítnem pod okénko,

kde ty dřímáš, anděli,

a my hudem písně o tom,

co jsme v světě viděli.