XXXV. Víc nemohu psát, unavena jsem,

Víc nemohu psát, unavena jsem,

víc myslet nechci, na nic kol se dívat,

na smutek, duše moje, v srdci Tvém –

jen slzy vidím s oka Tvého splývat.

Víc trpět nechci! Na tom hrobě mém,

v té věčné lampě oheň lásky zhřívat,

a v hluchém tichu, zmírajícím rtem

tu píseň lásky vroucí stále zpívat.

A světem tlouci se, jak tažný pták,

víc křídla jeho nenesou mne v letu –

a dozpíval tu poslední svou větu.

Víc trpět nechci, znavena jsem tak!

Mé srdce dávno odumřelo světu,

je jak ten palác prázdný – pusto je tu!