XXXV. Výš cimenty, korbel, hubatky,

Výš cimenty, korbel, hubatky,

připíti kostlavé kmotře!

Vám rostou-li masné podbradky,

přec ona jen hubu si otře,

tu hubu hýřivě zmlsanou,

ač sama groš na malvaz škrtí, –

jí „o plnou“ dejte zavdanou,

vzácné kmotřence Smrti!

Kdy životy chladně rozbíjí,

horoucí, horkou a slanou

nám ona jen slzou připíjí,

jak do střepů lebek jí kanou.

Ba hrůza mě do kloubů rozráží,

jak bral by mě na ostrve,

když do číše rouhavě naváží

z vojen hnijící krve.

Kdo přípitkem z Vás ji pozdraví,

vděčná to věru Vám kmotra:

Nás o život v kostkách připraví,

ať svatého, blázna, neb lotra,

zve ochotně na tryznu přátele,

kde koho úprkem splaší

a na účet závěti vesele

zapíjí dušičku naši...