XXXVI. Aj, tamhle dřímavých jiskerek,

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,

jak když rukou rozhodí květů,

to letí prostorou kometa,

kostnice umrlých světů.

Hvězdo, oděná rubášem,

dumnou nám píseň hudeš,

v ní veliký obsah, málo slov:

„Ty popel jsi, popel budeš!“

A tamhle zásvit zas jako sen,

jak když den se rozbřesknout bojí,

tam prach se k novému životu

v nebeském zákoutí pojí.

Příštích světů ty zábřesku,

mlžino mladě žhoucí,

jakž ku srdci sáhá píseň tvá:

„Zas vstanete s lící skvoucí!“

O hvězdy, hymny vy zářivé,

naslouchám vám v roznětu svatém,

nechť smrt či vzkřísení hlásáte,

duši mi plníte zlatem!

Srdce celičké vystláno

nesmrtelnosti kvítím –

co potřebuju já věčným být,

když věčnost již teď procítím!