XXXVI. Až k vám se dopnout orlím letem,

Až k vám se dopnout orlím letem,

být občanem té říše jasné,

být poutníkem tím světů světem –

kdož by to nechtěl, hvězdy krásné?

Dlít na každé a snít a bloudit,

na místo dnů mít léta věků,

co vidím v člověčenstvu proudit,

mít obsaženo ve člověku –

A hledat, kde se rozevírá

to zřídlo světů nepojaté,

snad najít srdce všehomíra –

kdož by to nechtěl, hvězdy zlaté?

To velké srdce slyšet bušit,

v něm věků táhlé vlnobití,

být srdcem s ním a v jaru tušit

slast proudícího tvorům žití –

Pak učit včelku medobzučnou,

a v háji jaro započaté

v květ rozdýchat a píseň zvučnou –

ach, proč to není, hvězdy zlaté?