XXXVI. Byly dvě boží myšlénky

Byly dvě boží myšlénky

co hvězdy vedle sebe,

a ty sou se milovaly

nejvíc z celého nebe.

I spadla s nebe jedna z nich

a druhá mřela v bolu,

až bůh se nad ní smiloval

a poslal ji též dolů.

Mnohou zde noc protoužily

od večera do rána,

až pak se jednou potkaly

co mládenec a panna.

A jak si v oči pohlídli,

tu poznali se zcela,

a žili v štěstí největším,

až jedna zase zmřela.

A když ta jedna umřela,

tu druhou zvala k sobě,

a bůh ji za ní povolal

a zas jsou hvězdy obě.