XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,

Dech života v mé samoty zavál květ bílý,

prostý a vonný, duši pokornou.

Dvě sladké oči v šeru dní mi zasvítily,

a děvče srdce vroucího mi dává náruč svou.

To cítím plně teď, co kdysi psala jste mi:

zrát zbožně tomu, kdo chce všechno dát.

Mé bludné kořeny zastavily se teď v pevné zemi

a počly mízu života z ní, svaté, ssát.