XXXVI. Halí se zas keř i strom

Halí se zas keř i strom

v rudobílý květ,

šípkem skví se skalný lom,

písní chví se snět;

já tou krásou kráčeje

květ jsem zvednul z koleje,

ten měl lístků pět.

Bože! Co jsem četl z nich!

V prvním Mládí ples,

v druhém Lásky teplý jih

k spánku se mi snes’,

v třetím zněla přesladká

o Štěstí mi pohádka,

již jsem slýchal kdes.

Čtvrtý dýchal Nadějí,

pátý pravil: V Klid

bouřnou žití peřejí

odvahy máš jít?

A než dal jsem odpověď,

vítr šeptnul: Lístku, leť!

a lupínek – lít’.

Tak jsem držel na dlani

v posled holý stvol

a jen vrásku na skráni

a jen v srdci bol!

Mládí, Láska, Naděje,

Štěstí, Klid! – Vše rozvěje

vichr, jenž hřmí kol.

V přírody tak lesk i jas

kráčím – bledý stín;

pro jiného roste klas –

mně jen žlutý blín,

nezvednu víc jeden květ,

které sype šípků snět

v lučin smavý klín!