XXXVI. HOLD KRÁLOVSKÝ.

Co šestnáct roků toužil král,

až dosáh’ toho v sled,

sen poznovu mu budoval

a do Prahy ho ved’.

Pod žlutou ved’ ho zástavou, –

i žasli s mistrem žák,

že na praporu rozkřídlen

byl orel dvouhlavák.

Toť nevídaný posavad

byl římské říše znak;

pták hlavy v aureolách měl

jak světec, nejinak. –

A pyšně kráčel městem král,

lid sběh’ se odevšad,

a při zvonění zvonů s ním

sen v královský šel hrad.

A v nádheře zde posadil

jej na královský trůn

a k jeho slávě rozvířil

zvuk bubnů, trub a strun.

Na skráně korunu mu klad’,

na plece Karlův plášť,

byl pánem země; ustal hněv

i lidu vzdor a zášť.

Dal k boku královský si meč,

a žezlo v ruku vzal,

a stolce zemských úřadův

svým věrným rozdával.

Pan Menhart z Hradce purkrabím,

pan Zajíc sudím zván

a Hynce Ptáček hofmistrem

je vděčně jmenován.

Pan z Holic jako komorník

se druží k prvým třem,

pan z Riesenburka nejvyšším

je zemským písařem.

Vše věrně slíbil plnit král,

oč národ věrně dbal,

a k čemu slavnou přísahou

se Bohu zavázal.

Lid jásá, milostiv je král,

vděk ze rtů letí k rtům,

a slavnostně je provázen

král v zdobný Hankův dům.

Jeť dům ten skvostněj upraven

než charý Králův dvůr,

v něm panstvu vyhrazena síň

a lidu prostý kůr.

Zde Zikmund sedl s královou,

jež vážně kyne všem,

pod zlatem tkaný baldachýn

i s panem legátem.

Pan legát v purpur přioděn

se rozvil jako páv,

a Barbořiných tvarů pych

byl vtěsnán pod hedbáv.

Hle, statná paní králová

vnad kyprých bez poskvrn;

kněz všem je v podiv objemem,

leč král jest jako trn.

Jak vyschlý trn a chorý dnou,

leč paní hrdý zjev

je čelem jako padlý sníh,

a tváří jako krev.

Jak broskev v podzim z lupenův

v roj panských zírá much,

a bujná ňadra pozvedá

jí lásky lačný vzruch. –

Hold vzdává králi kněží sbor

i všechen panský rod:

tlum vystrojených velmožův

i krásných paní svod.

A není konce poklonám,

vždy nový vchází host,

a králová je samá zář

a samá milostnost.

Zní fanfár hlahol v komnatách,

vše jásá ven a ven,

jen legát, biskup Filibert,

je stále zamračen.

Jeť v síni Rokycana též,

to příčiny mu dost,

že nemůže se veselit

a hněvu býti prost.

Vždyť český mísil do mše zpěv,

když Zikmund přisahal,

leč k legátovi nakloněn

dí polohlasem král:

„Jen poshov ještě tento den,

vše jinak bude hned,

vímť, tvou že podporou jsem jen

na český stolec sed’.

Jeť třeba přetvářit se dnes,

již zítra bude líp...“

a zase s lícem úsměvným

se k novým chodcům shýb’.

„Aj, Reček z Ledec! Vítán buď!

Hle, věrný Pešík náš,

a Velvar! Vítej! Přišel’s sám?

Kde z Chlumčan Loudu máš?

Kde Táboritův pokladník

je od otavských niv?

Však hle, tu jde!“ a s úsměvem

král milostně mu kýv’.

„Tenť v basilejský ondy sněm

hrd prapor bratrů nes’...“

děl k legátovi, „hle, jak zkrot’,

že radou stal se dnes!

Tak všecky zvolna ukrotím,

jen nespěchej, jen strp,

vždyť víš, že drobný na titul

král Zikmund není skrb’.

I Rokycanu ukrotím,

v čas odpyká svůj žert!...“

A líbal kříž, jejž k žehnání

měl v ruce Filibert. –

Lid přešel; obřad vykonán,

a žezlem kynul král,

kdo v komnatách byl, odcházel,

a vyprázdněn je sál. –

Však slyš, zas fanfár zvučí hlas,

kýs nový vchází host...

„Ej, odpočít si toužím již,

dost, komorníku, dost!“

Než dveře jsou již dokořán –

v síň divný vniká svit –

a po chodbách se rozléhá

čtyř dusot od kopyt.

A dovnitř netvor přiklusal –

či netvorů to dav?

Ne, jeden jen: Býk hrozný v půl,

leč na tisíc má hlav.

Viz, zpuchlých nohou ohyzdnost

i břicha nepoměr!

A hlavy! Každá není-liž

jak nemotorný džber!

Ó, jaký příšerný to z jev!

A Zikmund stojí něm,

toť obrovitý minotaur...

„Kdo jsi?“ „Kostnický sněm!

Vždyť znáš mě přec, jen v tvář mi hleď,

a doznej, ten že jsem,

jenž v posměch Kristu ukrutnost

vznes’ církve zákonem;

Jenž svatých duchů na tisíc

jsem pod plešemi měl,

a v sofismatech točených

tresť víry vyráběl.

Dnes každý tady vítán byl,

kdo dřív tě v posměch měl,

jen kdo ti radou byli dřív,

těch jsi již zapomněl.

Kdo ostřili tvých hněvů meč

a různých vášní hnis,

těch nepozval jsi na svůj hod,

tož přišli sami, viz. –

Má paní právě vchází, hleď!...“

V sál vůně myrh se strou –

z nich hydra trojí lidskou leb

výš zvedá s tiarou.

Tři hlavy o třech tiarách,

a každá z korun třech –

král lek’ se – v spánku zasténal –

a křik’, když hydru střeh’.

Zrak k legátovi obrátil

a ke své choti král,

ti oba však jak sochy jsou,

jež výděs vytesal.

Vše ztrnulo, i komorník

i sluhů pestrá směs,

strach jazyky jim podvázal

a v zrak jim hrůzu snes’.

Vše strnulo, jen v něm je krev,

ó, hrozný, hrozný den,

král v potrojnou zří hydry tvář,

a z úst se dere sten:

„Co ty zde chceš?...“ „Jdu návštěvou,

ty’s první milců mých,

ač žena provdána již dřív

jsem o třech manželích.

Mně chloubou s nimi hrdě žít,

vždyť každý velmož jest –

zač cizoložky v ohni mrou,

tím já mám trojí čest.

Co smilstvem nazval zvyku rab,

my hodem slávy zvem,

co chlípností – víc není nám

než žití překypem!

Jsem církev, žena papežův,

ty’s naším sluhou jen,

a přec ti spěchám vylíbat

v hloub duše lásky sen.

Sen lásky, rozkoš všelikou,

jíž neznal posud svět;

ne krk jen, celou postať tvou

chci vroucně ovíjet...

Vím, že jsi mým a budeš mým

i srdce tvého vděk;

choť s chotěm chladní starci jsou,

ty’s žárný miláček.

V zlý krví sytil jsi mě čas,

sňal’s s nohou tíhu pout,

když divoký hluk Husitův

mne hrozil přepadnout.

Já směla volně utíkat

a hradbou lží se krýt,

než Husův myšlenkový meč

v mou hruď se mohl vrýt.

Vše k vůli mně jsi vykonal

a rozmnožil mou zář;

ty’s nedbal, když ti spílal svět:

Hle, věrolomce, lhář!

Ty’s mým se choťům pomžil,

až v jejich vděk a dík,

jak světce v mé tě lůno ved’

náš služný lidobýk.

Ó hleď, ký velebný to zjev,

ty nezazlíš přec nám,

když v tisíc hlav těch velebných

svou rozkoš vylíbám.

S ním přišla jsem; ó vesel buď,

tři pospolu jsme zas,

nuž, zahoď zdobný stroje tret,

ať volný je náš kvas.

Spěš, jako činil’s prvých let,

spěš v kolotavý let,

až prachu mrak se zvedne výš

a skryje všechen svět.

Až splyne s ním náš dechu dým

a s věkem zatmí věk,

kdo pozná pak, kdo kacíř byl

a kdo byl pravdy rek?

Noc věčná v dál se bude střít –

nás potrojených plod –

jak před stvořením paže střel

Bůh nad spoustami vod.“

A skáče netvor s obludou

a s nimi skáče král,

a dusný prach a černý dech

dál šíří se a dál.

A ze rtů jejich příšerných

tma valí se a dým:

„Kdo zjasní klam?...“ Slyš, ký to hlas:

„Já – já to učiním!“

A do síně v ráz v jeden skok

vlét’ běloskvoucí lev,

a na něm žena, ráje div –

ba nebes vyšší zjev!

Je nahá, čarodějných vnad

a nadpozemských krás,

zrak její samá slunná zář,

hruď samý slunný jas.

Nad božskou hlavou z plamenův

meč živý třímá páž:

„Aj, příšero ty potrojná,

jsem Pravda, věků stráž!

Jsem Pravda, věz, můj žhavý meč

všech klamů plaší směs,

svých ňader sluncem pronikám,

co temnotou skryl běs!

A lev můj silnější je vás,

než brány pekel jsou,

on drtí vojska předsudkův

i s vůdcem najednou.

Vás zdrtí též a podlou hruď

můj protne meče švih –

nuž, vzpruž se k skoku, lve můj, vzpruž!..“

A lev se hrdě zdvih’.

A zdvih’ se božské ženy meč,

jak sterých blesků svit;

leč z legátových rukou král

kříž na obranu chyt’.

A bije v slunnou Pravdy tvář

i v prsa. – Zařval lev

a jako oheň v komnatách

se množí žhavá krev.

Jas světel v komnatách se zmoh’

a množí se vždy víc

a stále větší blýská strach

z králových zřítelnic.

Hle, hoří děsný minotaur,

a hoří s hydrou král,

jen božské Pravdy čarný zjev

jak jitřní slunce plál.

A králi bedra spaloval,

lví spár mu v boku tkvěl,

a v prs mu vnikl Pravdy hrot...

Král řval jak tur – a bděl.

„Co, probůh, sníš jen, pane můj?“

děl lékař, „ten tvůj vzdech...“

„Zřel hada jsem zde v komnatách

těch rvát se v plamenech!

Míň světel chci; zhas, zhas jich půl,

pak více léku... dost!...“

A spal a zase narůstal

snů hydřích hrozný chvost. –