XXXVI. Já soused Chmelka z Rozvody,

Já soused Chmelka z Rozvody,

mám v noci málo spaní,

jda do hospody z hospody,

kde šenkýř hned se klaní:

I vítejte nám, sousede,

Vy rozšafný jste host!

Kdo ženy s sebou nevede,

ať pije na tu ctnost!

Jest žena milá po čepení

a kdy se v rakvi stěhuje, –

kdo moudrý, dbá, kde chmel se pění,

a pivo čepuje.

Kam žízeň ráčí,

tam si kráčí

a pinty pěstuje.

Což, beze jha mám mužný vaz,

já mládenec jsem plechý!

Čí hřích, že máz a holba zas

má život krátkodechý?

Ač dopřávám a nezazlím,

hoch pannu líbá-li,

sám s korbelem se nemazlím, –

kdo hrá si, zahálí.

Prý smutná duše kosti suší,

prá vyzkoumané přísloví,

toť vlažím kosti v radost duši,

jak deštík májový.

Kdo žízní v trudu,

v dnů svých bludu

je blázen syrový.

Mne žena domů nehoní,

když vtip mi jazyk solí, –

ký ďas mně vstříc se kaboní,

přec ženská v pozástolí!

Když krčmářka mi dolívá

k dnu sklenku dopitou,

ta za stolem jen zakývá,

má křídu dvojitou,

ač jí ni babky dlužen nejsem, –

hrou v dlaních kostky přesívá,

pak vymkne korbel z ruky: „Dej sem!“

a slivky dolívá...

Br! Patok doušek!

Pod fěrtoušek

Smrt výsměch zakrývá – –

Bych neviděl té babizny

(jak s kopou dětí vdovci,

mám pít snad odvar divizny,

noc dřepě na kamnovci?),

z úst chuchval kouře vypustím,

a pukám do dýmky,

jak v pekle ďas vzduch zahustím,

kdy smaží topínky.

Zas bába slotná dýchavičně

se dáví kašle záduchou,

zrak bílý zvrací náměsičně, –

ven, ven s tou staruchou!

S ní tápám domů...

U sta hromů,

muž báby posluchou!