XXXVI. Každých sto roků přilétá z dálky

Každých sto roků přilétá z dálky

ohyzdný příšerný dikobraz,

tělo jeho jest poseto bodáky,

nohy jeho jsou ocelové,

oči jeho hoří a metají plameny,

řev jeho jest hluk děl;

netvorným ohonem smýká na vše strany,

kácí jím města i dědiny,

zabírá kraje,

hubí sady i pole,

požírá lidi i zvířata,

zhlíží se v potocích krve.

Vrážím mu do prsou péro;

vzteká se,

řve,

svíjí se;

zmítá sebou –

hyne,

a vrací se zas –

kdy zcepení?