XXXVI. Když mrazivý dech na podzim

Když mrazivý dech na podzim

Poslední květ zhoubně stírá –

V tmavých od nás hejnech táhnou

K poledni operutěnci –

Hyne všechen vůkol život –

Tu na smutné zemi se já

Cítím opuštěnu býti,

A mne vzhůru jímá tužba:

I já chtěl bych jíti!

Když ale se nový život

Vůkol ve přírodě křísí –

Jímá mě nejmenná touha,

Neb ovanut jarním dechem,

Tuším vlastní své zkřísení,

A já cítím, ta že doba

Se hodí ke rozloučení

Mého ducha s družným tělem:

A já chtěl bych jíti!