XXXVI. Mne políbila bolest na rty němé –

Mne políbila bolest na rty němé –

pták černý, smutek, v písni šveholí:

„Tou cestou žití stále spolu jdeme,

ty lány přešly jsme již, vrcholy.

Je má to země, říše, všechno je mé,

můj domov – hřbitov, stráž má – topoly –

když volá život nás – se neozveme,

hlas jeho zmlkne tichem, v údolí.

A naše svátky jsou ta chmurná jitra,

v nich, zbarven krví, v rose svítí nach,

květ uvadá, a růže zemře zítra.“

A neděle – noc ponurá a tichá,

v ní příroda sní jako na márách –

„zda zemřela?“ vše ptá se. „Ještě dýchá?“