XXXVI Nad rovečkem malým živá kostra sedí

Nad rovečkem malým živá kostra sedí

krásná to kdys žena ve želu:

ležíť radovánek bez otce zde dítě, –

mělať matka mnoho manželů.

Manželů, již z lící sotva porozkvětlých

růže nevinnosti slíbali,

a když lístky seschlé v bláto opadaly

ještě v smíchu po nich šlapali.

Nesuď nebohé té, dokud neslouchal jsi,

jakou osud zpíval píseň jí,

jinde bajader snad zas by v svatých chrámích

hanba její došla zšlechtění.