XXXVI. Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím –

Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím –

není místa, kde bych skryla smutku svého,

ani chaty, pod jejímž bych přístřeším

spočinula, zbavila se žalu všeho!

Není země, ani kraje, jejž zvu svým,

ničeho víc není – v hloubi oka Tvého

je vše moje – duše Tvá mým královstvím,

v ní je vesmír, hvězdy luhu nebeského.

Domova již nemám, žádné vlasti více,

nikoho víc v žití – zmizelo vše kol

před Tvou tváří, v jasu Tvojí zřítelnice.

Zůstal jenom hřbitov – tiše snící rovy...

Jsi jen Ty, můj drahý, v srdci mém – a bol!

Ty jsi moje země, vlast a domov nový!