XXXVI Plakala jsem, oči moje pálí,

Plakala jsem, oči moje pálí,

na mých ňadrech těžký balvan leží,

v duši mojí smutek pláče stálý,

vydechnout jen mohou prsa ztěží.

Hvězdy nezřím – jenom větru škály

v suchém listí kvílí, stezky běží

opuštěným sadem v šerou dáli...

Temno kolem – mrak se k nebi věží.

Večer vchází smutkem neskonalý,

stejnou tíhou na má prsa lehne,

mráz mou zeleň v mroucím sadě zžehne.

A den příští nové snese žaly,

na dně srdce pochybnosti vzklíčí –

otravný květ – naděje mé zničí.