XXXVI. Šustilo mladé rákosí,

Šustilo mladé rákosí,

volalo na mne, kývlo si,

rádo se někdy pozeptá,

rádo mi leccos pošeptá.

Zvláště kdy v luny potají

děvčátka tam se brouzdají,

každá si něco zavzdychne –

rákosí hned to zachytne.

Ale dnes šustí ve zmatku:

stalo se tuhle děvčátku,

přišlo sem, srdce znavené,

okřálo, a je studené.

A co mně ještě s podivem:

rákosí jest jí stelivem,

poduška hlavě z leknínů,

přikryvka jen tak ze stínu.

A co mně divno nejvíce,

němé ty v smutku bělice:

postojí, sotva uvidí –

vše to nenašla u lidí.