XXXVI. U Altony.

Na proudném Labi se loďka houpá

Jak peruť labutí na vlnách;

A šumná voda, ta vesla koupá

Se víříc v odlesku v milých hrách.

A vůkolem utichly bouřivé hluky,

Když noc se Lunou juž zastkvěla:

Jen táhlé z dáli zavzněly zvuky,

To píseň lodníkův veselá.

A v loďce kolíbavé rozložený

Já slúchám zpěvům těm vzdáleným:

A písně ty milé a bublání pěny

Mým zachvěly srdcem vzníceným.

A touhy sladké a přece i divé

Tu počaly v srdci mém vznikati,

Že přemožen, v tísni té neskrotlivé

Já k úlevě musil jsem zpívati:

Ó pluj, ty loďko, prchavým tokem

Až v dalný, bouřlivý oceán,

Bych nikdy více slzavým okem

Svých strastí neuzřel truchlý stán!

Juž s Bohem buďte, modravé hory,

Ve šťastnějších dobách milené;

I bílé řeky voňavé bory,

Mým žalům a pláčům spřízněné!

Mne jiný obzor v blankytné dáli

Juž pojímá ve svůj valný klín,

Kde ještě mé zpěvy nezalkaly

V ten svitný, klenutý baldachýn.

Juž nový život z dálky mi kyne,

Tož ve krásném rájův zatkvění,

Kde všecka vzpomínka truchlá zhyne,

A touhy se v skutečnosť promění.

I vám, kdys mému srdci přec milí,

Vám s Bohem teď dávám naposled;

Že k mým jste žalům souvěrni byli:

Tu slzu vám roní můj vlhký hled.

I tobě, ty drahá vlasti má,

Já převroucně žehnám daleký;

Tvůj osud srdce mé dojímá,

I když tě opustím na věky!

A ty, má milá, tu lásku svoji

Zas jinému nakloň v milosti,

Když zradila’s věrnou lásku moji,

Jež pučela k tobě v outlosti!

Mé srdce ti žehná, ač krvácí spolu,

A volá převroucně: „s Bohem buď!“

Snad dálka dá sladké úlevy bolu,

Jenž dosuď mi sžírá raněnou hruď!

A teď chci juž v daleký oceán plouti,

Tak smířen, se sladké naději vzdám;

A na té věčné, vzdálené pouti

Juž opuštěn popluji sám a sám.

Neb lásky a zdílnosti kojivé býti

Tak zcela prost mezi svými tu dél:

Rač v dáli chci v bolu a tesknotě žíti,

Až usmrtí mne ten nezkrotný žel!...