XXXVI. U matičné pokladny před fontánou.

Jak dobrá víla ve kouzelném sadě,

jak anděl blaha v svaté říši práce

vztýčena byla láskou u paláce,

v nějž vešel žebrák i král, jenž dlí v hradě.

Sem dítě sneslo i to, které v hladě

kdys ždálo k Bohu – a ten všem je rádce –

svůj dárek prostý, nad nímž trnul zrádce

a starci slza dojmem skrápla k bradě.

Ni chladný jindy boháč neubránil

se dárkem přispěť v oné vzácné chvíli,

by Matce naší vlastních dětí chránil.

Však které oko nezroseno bylo,

kdy s hrdla svého s ouškem peníz bílý

stařenky srdce dárkem udělilo!