XXXVI. V mé říši slunce nezachází

V mé říši slunce nezachází

a nezajde leč koncem světů,

jáť zakládal ji s věčnou krásou,

tož s přírodou, když byla v květu.

A my ji zakládali takto:

za oblohu se volnost kleni,

na zemi teplem dýchej láska

a smutek dojdi vysušení.

A my jí zakládali dále:

co poupětem, nech v kvítko roste,

květ ducha nejkrašším buď květem

a nejbídnějším bejlí sprosté.

A my ji založili takto:

co v srdci jara, tím se hřejte,

co ve vás lidského, tím buďte,

pak přijďte k nám a obývejte.