XXXVI.

Noc byla tmavá, smutná,

já zachvěla se v muce.

– Po přeludu jsem marně

své bílé vztáhla ruce.

A v zoufalství jsem zřela,

jak sny se křehké tříští.

– Čím nekonečné, marné,

já zhřeji dny své příští?

Noc byla tmavá, smutná,

lkal vítr v její hluši.

– V bezhlasé poušti zítřků

čím naplním svou duši?

Ve vichru teskném lkání

jsem v strachu bědná snila.

– Co odpovím, až srdce

se zeptá, zda jsem žila?