XXXVII. Divno věru, že i vlasti moji

Divno věru, že i vlasti moji

vzdoru hora za horou se staví?

V krevném potu lezou ku vrcholu

dávné slávy národcové praví!

Však, již plesej, synu matky české! –

U nás láska k vlasti postačuje,

aby zaplavila úžlabíčka,

v nichžto cizota se ušklebuje!

Láskou cizotu si odcizíme,

lásce v ústrety pak půjde láska, –

s ní se doplavíme svého cíle, –

hory jedna spojí růžná páska!