XXXVII. Hluboký, hustý les,

Hluboký, hustý les,

úlomky z kamenů samé,

a na nich mech a vřes,

pod nimi černá je žula,

z ní stařec balvanů směs

od jitra do noci láme.

Těžká to práce,

zapomněl na všecko zcela,

v dumách se ztráce;

zapomněl na vlastní dítě,

vřelý pot řine mu s čela,

stéká mu se slzou k důli

v trhlinu dobyté žuly.

Poledne zvoní!

Odpočinku doba;

on potají slzu roní,

hoch otci u nohou sedí,

soucitně kmet naň hledí.

Na žule stolí,

skrovně hodují oba

chlebem a solí.

Těžká je práce;

plece i ruce bolí,

kmet hyne!

Starý les zhluboka vzdychá,

vzdychá kmet, synek se k němu vine,

zticha naslouchá zvěstem hvozdů

a písním drozdů

z listnaté skrýše.

Ztrácí se život v práci,

uhání, pádí, všecko se ztrácí.

Do práce ruče,

kmet zase v kamení tluče

a stýská,

vnouček však výská.

Hle v žulu, kam prve

pot padl se slzou kmeta,

slunéčko vesele slétá.

Z trhliny tyčí svůj stonek

modravý zvonek,

hebounce sem tam se kloní

a v slunci se sloní;

kmet dumá.

Hoškův smích radostně po lese zvoní.