XXXVII. Naše duše přece jenom

Naše duše přece jenom

K sobě utvořeny byly;

Všecky slasti, všecky trýzně

Obě stejno pocítily.

Dokuď v slastech jsme ach! žili

Spolu v sladkém obejmutí:

Tu jsme mile laškovali,

Líbali se rozplanutí.

A teď, dlouho rozloučeni,

V touhách, v neuhaslém palu

Na sebe si vzpomínáme,

Spolu pláčem’ v tichém žalu.