XXXVII. Noc líbezná

Noc líbezná

tiše kráčí dalekým polem,

v průsvitný závoj odívá lesy,

les dumá v slavnostním tichu.

Křovím

těkavou nohou běhá

paprsek měsíční

sem a tam

a světluška v trávě

zdobí se zlatem.

Ta stébla tiše hovoří,

chrpy udivené otvírají oči,

je křikem vzbudil mák

a na mezi líbá měsíc

poupata planých růží.

Piji kouzelně opojivý dech

té noci

a její vláhou

budí se ve mne radost života.

Srdce mé se usmívá,

Radost, jako kněz

mu žehná.