XXXVII. Sine macula!

V zahradách Věčna kvetla’s od počátku,

než Stvořitelův sen se vtělil v látku

a z chaotické hmoty vyvřel svět;

než Tvoje vůně na zem sestoupila,

juž tvůrčí Jeho myšlénka z ní pila

a práhla tajemná se rozvíjet.

Než ruka Jeho lidstvo vyvolala,

Ty’s před Ním na okrsku země hrála

jak sluncí věčných zlatý paprslek;

když vlna hříchu poprvé se zvedla,

a spravedlnost s láskou válku vedla,

v Tvé snivé záři Jeho hněv juž měk’.

Tvá krása ruku Jeho zadržela,

když trestat vinu ze oblaků hřměla,

meč pomsty zdvihla žhavý jako krev;

a milost se rtů Jeho linula se,

když zřel Tě v cností nevýslovném jase,

a v smilování roztál blesků řev.

Ať bolestná noc do vesmíru lehla,

Ty’s bílou hvězdou časem do tmy šlehla,

praotců lidských utěšlivý sen;

Ty’s z dáli blížila se v země sféru,

jak blýskající úsvit v teskném šeru,

tak tisícletím, jak se blíží den.

Na ruce zoufanlivé, v sebe vťaté

Tvé skvoucí světlo řinulo se zlaté,

když kácela se v bezdno lidstva loď;

jen proroci Tvůj zásvit zachytili

v svých bolných ekstasích a ze vší síly

Tě volali a k Tobě lkali: „Pojď!“

Až láska Boží oblakem Tě snesla

jak rosu jiskřivou, jež v líchu klesla,

kde vládl kletbou starou lidstva rod;

bys byla mezi nebem zemí mostem,

Ty’s zazářila duhou ku výsostem,

jak po potopě kdysi z lůna vod.

Ty’s byla toužnou ratolestí světu,

již holubice snesla v tichém letu

jak zvěst, že Bůh se lásce zase vzdá;

a zaštípena do lidského kmene,

jež božskou mízu v svadlé větve vžene

a divem mystickým zas rozkvést dá.

Pak k nebi zdvih’ Tě v zlatém slávy voze

jak hvězdu zářivou zpět ku obloze,

jíž nezakalil nikdy hříchu dech;

jak zlatý svícen ve svatyni Jeho

bys plála v středu nebe zázračného

a vůní balsamnou žhla v Jeho snech.

My z hloubi temna zříme Tvoji krásu,

nás jímá čarovná a v svatém žasu

nám touhou žhavou zapaluje krev;

Immaculata! Hle, my děti Tvoje!

nás přijmi svého Krista valné voje,

pod nestřísněnou Svoji korouhev!